„Tihle lidi v první řadě,“ řekl jsem, „to podle mě nebyli jen tak nějací demonstranti. To byla elita národa! Nemohli tenkrát vědět, že za rok bude svoboda, a nemohli mít tušení, jestli se za chvilku nezačne střílet. Přesto tam stáli, křičeli a nastavovali se těm ledovým salvám vody. Nevím, jestli to dnes někdo pochopí.“
…
A vzpomněl jsem si, jak se dcerka Břeti Rychlíka někdy počátkem devadesátých let ptala tatínka: „A kde jsou, tati, ti komunisti, co tu předtím byli, oni umřeli?“
A jak zaskočený Břetislav rozpřáhl ruce a pravil, neumřeli, jsou tady, tady všude někde…
Jan Burian: Nevýroční vzpomínka @ blg