Jo Nesbo – ‘Spasitel’

Toto je recenze. Recenze citáty. Přidávat cokoliv k něčemu je ospravedlnitelné pouze v případě, že to původní je podměrečné.

Nahrbená záda a nepřístupné zimní obličeje. Harry zahlédl bledou ženu ve slabé černé kožené bundě s dírou na lokti, jak podupává u zdi hodinářství, pohledem přitom těkala kolem sebe v naději, že brzy najde svého dealera. Na zemi seděl v jogínské pozici žebrák, dlouhovlasý a neoholený, ale dobře oblečený, v teplém, módním mladistvém oblečení, opíral se o sloup veřejného osvětlení, hlavu skloněnou jako při meditaci a před sebou hnědý papírový kelímek se slzou cappuccina. Harry vídával poslední rok čím dál víc žebráků a udivilo ho, nakolik jsou si podobní. Dokonce i ty papírové kelímky mají stejné, jako by to byl nějaký tajný kód. Možná to jsou vesmírné bytosti, které v tichosti začínají přebírat nadvládu nad jeho městem, nad jeho ulicemi. A co? Jen ať si poslouží.

Už chce mít tento úkol za sebou. Nedíval se na lidi, které potkával, a oni se na něj také nedívali, nýbrž zírali do sněhu, jako by měli špatné svědomí, jako by se navzdory tomu, že jsou občany nejštědřejší sociální demokracie na světě, styděli.

Fasáda byla natřená na šedo a černo a byla nově opravená. Sen každého sprejera.

…a konstatoval, že si svůj příchod načasoval správně. Pozdě na úvodní ceremoniál, pojídání zákusků a výměnu kolegiálních sarkasmů a vtípků, k nimž se muži uchylují, jestliže se mají rozloučit s někým, koho si váží. Včas na rozdílení dárků a projevy s drobným přebytkem nabubřelých slov, která muži používají, jestliže vystupují před publikem a nemluví spolu jen tváří v tvář.

Ústa měl rovná a rozhodná a brada mu trčela vpřed tak, že by se to dalo nazvat buď tvrdošíjným výrazem, nebo předkusem. … Mohutné, ďábelsky tvarované obočí v každém případě naznačovalo, že tělesné ochlupení má dobré podmínky k růstu.

Můj syn byl mrtvý a jen čekal na to, až… až někdo zastaví jeho srdce, které přestane bít. Čekal na… na… Spasitele. … Jenže když Bůh svoji práci zanedbává, musí ji udělat někdo jiný.

Měla úzké přísné rty zjemněné rtěnkou, dlouhé husté světlé vlasy sepnuté jednoduchou sponou a velké ruce, které teď klidně a sebejistě spočívaly na desce stolu. Byla to, čemu se norsky říká pohledná, což znamená, že měla pěkné rysy, ovšem bez onoho půvabu, který by ji kvalifikoval do skupiny žen, jež se v norštině označují jako sladké.

Nepiju už sedm let a jako první si každý den po probuzení řeknu, že jsem alkoholička. Moje děti to neví, ty si myslí, že se máma jen vždycky snadno opila a přestala pít kvůli tomu, že bývala v opilosti moc naštvaná. Aby byl můj život vyrovnaný, potřebuje přiměřenou dávku pravdy a přiměřenou dávku lži. Může se stát, že půjde do hajzlu, ale já žiju den po dni, snažím se vyhýbat se prvnímu napití…

To povídala ona. Že jsem ponorka. Nořím se tam, kde panuje tma a chlad a kde se nedá dýchat, a na hladinu se vynořuju jen jednou za měsíc. Nechtěla mi dělat společnost tam dole. Nejspíš.

…japonští důstojníci stříleli své vojáky, jestliže pili vodu mimo dobu vyhrazenou na pití. Ne ze sadismu, ale proto, že disciplína znamená, že nádor okamžitě vyříznete. … Nebylo to tak, že Japonci nakonec tu válku prohráli?

V ženině uplakaném hlase však slyšela prosbu. Prosbu, aby té ženě někdo řekl, že její syn nebyl jen feťácký robot, že nebyl přítěží, které se společnost ráda zbavila, nýbrž člověkem, o němž někdo může prohlásit, že ho znal, že se s ním přátelil, že ho měl možná dokonce rád.

V témhle místnosti si proto vyhrazujeme právo diskriminovat všechny, bez ohledu na rasu, náboženské vyznání a pohlaví. … Teplouši, aktivní věřící a ženy jsou ze statistického hlediska mnohem víc dbalí zákonů než heterosexuální muži mezi osmnácti a šedesáti. Ovšem jestliže jste podle svého tvrzení věřící lesbická kosovská Albánka, jsou vaše šance, že budete prodávat drogy větší než u tlustého, norsky mluvícího motorkářského ksindlu s tetováním na čele. … Pokud by nás zkušenost naučila, že nepřiměřeně velký počet těch, které chytneme na celnici na letišti, jsou vozíčkáři pašující drogy v tělesných otvorech, zvedli bychom je z vozíčků, navlékli si gumové rukavice a strčili bychom prst do zadku každému z nich. Jen bychom o tom pomlčeli před tiskem.

Jestliže je člověk v dětství a mládí trestán nebo ponižován například svými rodiči kvůli tomu, že projevuje přirozenou sexualitu, vede to k tomu, že tuto část své osobnosti potlačí. To způsobí zastavení přirozeného sexuálního vyzrávání a sexuální preference se dostávají na scestí, abych tak řekl. Mnozí se pak v dospělosti navracejí do stadia, kdy se ještě směli chovat přirozeně, kdy ještě směli svoji sexualitu projevovat. … Ale jestliže chceš zvýšit šance určitého člověka, aby se stal násilníkem, musíš ho vybavit agresívním otcem, submisivní matkou nebo ještě lépe matkou se sklony k sexuálnímu zneužívání a také prostředím poznamenaném jednak zamlčováním a jednak výhrůžkami, že se budeš kvůli svým tělesným choutkám smažit v pekle.

Harry si vzpomněl na větu z jedné tisíc let staré knihy, Umění války, kterou dostal od jistého bankovního lupiče. Zvol si své bitvy.

Očividným argumentem vyzdvihovaným odpůrci Plata bylo tvrzení, že toto místo propaguje v řadách mladých lidí užívání drog. Martina se domnívala, že lidé, kteří si myslí, že život odehrávající se na Plata může někomu připadat lákavý, musí být buď blázni, nebo sem nikdy nevkročili. Skrytým argumentem byla skutečnost, že ten vyhrazený kus země s bílou čárou namalovanou na asfaltu na okraji Železničního náměstí coby hranicí, kazí obraz města. A neznamená to snad pro světově nejúspěšnější – v každém případě nejbohatší – sociální demokracii křiklavé přiznání prohry, pokud povolí, aby mohly jít drogy a peníze otevřeně z ruky do ruky uprostřed samého srdce hlavního města?

Ty dívky, které nazývala přítelkyněmi a ony ji, protože když na to přišlo, byly přece jen ochotné vytvořit smečku.

Ragnhild se domnívala, že mu dost dobře nemůže povědět, že poslední dva roky to byla z její strany čistá povinnost a že nepatrný zbyteček touhy, kterou pro něj ze sebe dokázala vydolovat, se vypařil na porodním sále, kdy hleděla do jeho hloupého, udiveného a vyděšeného obličeje.

Ale chodili na večírky, na něž byli pozvaní, protože alternativa, tedy skončit mimo prostředí lidí, kteří něco znamenají nebo něco vlastní, byla ještě horší. Jedna věc byli nabubřelí, samolibí muži, kteří se upřímně domnívali, že jejich peníze jim dávají důvod, být takoví. Horší však byly jejich manželky neboli ‘ženušky’, jak je pro sebe nazývala Ragnhild. … Možná je rozdíl v tom, že ona má práci. Snad právě proto nemůže vystát jejich sebevědomé výrazy při dopoledních dýcháncích v restauracích na Vinderen, kde si stěžují na zneužívání sociálních dávek a vyhýbají se povinnostem v téhle ‘společnosti’, jak ji lehce pohrdavě nazývaly.

Nájemníci. Lidé. Staří lidé, kteří tam bydlí celý svůj život, vojáci Armády spásy na penzi, uprchlíci, lidé kteří potřebují bezpečí. Ti představují lidský aspekt. Vy byste je vyhodili, abyste mohli ty byty renovovat a se ziskem pronajmout nebo prodat. Účetnictví mluví – jak jste sama řekla – jednoznačně. To je váš všezastřešující ekonomický aspekt a já ho akceptuji. Akceptujete vy můj?

Ten chlapec je očividně zamilovaný. Nejdřív oklikou zajel sem, aby pak mohl být několik minut s Martinou sám. Aby si s ní mohl promluvit. Aby měl ticho a klid, které jsou zapotřebí, jestliže chce člověk někomu něco povědět, ukázat mu, kdo je, odhalit svoji duši, objevit sám sebe a všechno to, co patří k mládí a s čím se Harry už naštěstí vypořádal. Vše jen proto, aby se mu před odchodem dostalo přátelského slova, objetí a naděje na polibek. Žadonění o lásku, tak jak to dělají zamilovaní idioti. Bez ohledu na věk.

Vypadal v té velké nemocniční posteli tak bezmocně. Vlastně by jen stačilo, aby mu položila přes obličej polštář, a zemřel by. A jí se to líbilo, líbilo se jí, vidět ho slabého. Možná měl učitel ve Victorii pravdu v tom, že potřeba některých žen pečovat o někoho způsobuje, že tyto ženy nenávidí své zdravé, silné muže, že si ve vší tajnosti přejí, aby se jejich muži stali mrzáky závislými na jejich dobrotě.

A nezapomeňte, že lidé, kteří mají vyšší hodnost než vy, jsou už z definice rozumnější. Takže příště laskavě uposlechněte rozkaz. jasné?

Chtěl jsem tím říct jen to, že když člověk používá při hledání odpovědí vlastní hlavu, brzy zůstane sám.

Asi toho o Armádě spásy moc nevíte. Dvě třetiny důstojníků jsou ženy. … Náš zakladatel William Booth říkal, že jeho nejlepšími muži jsou ženy. Přesto je to u nás jako ve zbytku společnosti. Hloupí, sebejistí muži rozhodují o chytrých ženách, které mají strach z výšek.

Matka a otec se střetli pohledem. Souboj trval jen dvě vteřiny, ale Harry z něj stihl leccos vyčíst. To, že tu možná kdysi rozhodoval on, ale že v nové realitě, v nové zemi, kde se matka ukázala jako přizpůsobivější, rozhoduje ona.

Postavil otevřené masové konzervy do rozpáleného pánve, tak jak to dělávali během obléhání. Ne proto, že by neměli talíře, ale proto, aby všichni věděli, že dostanou stejně velké porce.

Mads Gilstrup se tvářil, jako by Jona neslyšel, místo toho klouzal pohledem po plátně, kde stáli ženich s nevěstou obrácení zády k nim. “Podívej se, teď říká ano. Přehrávám si tenhle okamžik pořád dokola. Protože to nemůžu pochopit. Přece dala slib. Přece…” Potřásl hlavou. “Možná jsem si myslel, že mě kvůli tomu bude zase milovat. Pokud bych dokázal provést tenhle… zločin, uviděla by mě takového, jaký jsem. Silný. Chlap, nemyslíte? Ne jenom…” Vydechl zhluboka nosem a vyplivl zbytek slov: “…syn někoho takového.”

Stál u okna a zíral na vlnící se bílou krajinu. Vypadala jako moře mléka, které náhle zmrzlo. Na několika vrcholcích vln zahlédl domy a červené stodoly. Slunce viselo nízko a vyčerpaně nad strání.

Imtiaz Rahim měl špatnou náladu. Právě se pohádal se svým bratrem kvůli tomu, jestli mají na stěnu za pokladnou vyvěsit vánoční výzdobu. Podle Imtiazova názoru stačí, že prodávají adventní kalendáře, vepřové maso a jiné křesťanské zboží – nepotřebují znesvěcovat Alláha ještě dodržováním takových pohanských zvyků. Co by na to řekli jejich pákistánští zákazníci? … “Harry Hole, policie,” představil se muž a Imtiaz si v krátkém záchvatu paniky pomyslel, že v Norsku existuje zákon, který praví, že všechny obchody musí mít vánoční výzdobu.

Stávalo se, že noví zaměstnanci knihovny ho při odchodu vyzývali, aby jim ukázal tašku. A dvakrát k němu přišli nějací lidé a požádali ho, aby odešel, protože smrdí tak, že se nemůžou soustředit na práci. Ale poprvé s ním mluví policie. Tedy kromě případů, kdy žebral na ulici. … “Soren Kierkegaard?” přečetl policista a zamžoural ke hřbetům knih. “Schopenhauer. Nietzsche. Filozofie. Jste myslitel?” Espen Kaspersen si odfrkl. “Snažím se najít správnou cestu. A to obnáší přemýšlet o tom, co to znamená být člověk.” … “Mluvil jsem s majitelem obchůdku v Goteborské ulici,” vysvětlil policista. “Tvrdí, že sem chodíte denně. A že pokud nesedíte tady, žebráte na ulici.” “Zvolil jsem si takový život, ano.” … “Povolání?” “Mnich.” Espen Kaspersen ke svému uspokojení zaznamenal, že si to policista zapsal bez mrknutí oka. Policista přikývl. “Dobře, pane Kaspersene. Nejste narkoman, tak proč žebráte?” “Protože mou úlohou je být zrcadlem člověka, aby se v něm mohl sám vidět a poznal, co je důležité a co nepodstatné.” “A co je důležité?” Espen si odevzdaně povzdechl, jako by ho unavovalo opakovat to, co je naprosto nabíledni. “Milosrdenství. Sdílet život se svými bližními a pomáhat jim. V bibli se píše prakticky výhradně o tom. V podstatě musíte opravdu dobře hledat, abyste tam našli něco o souloži před uzavřením manželství, potratu, homosexualitě a právu žen hovořit na shromážděních. Jenže pro farizejské je samozřejmě snažší mluvit hlasitě o tom, co říká bible okrajově, než o tom, co bible doslova stanovuje, totiž že má člověk dát polovinu svého majetku tomu, kdo nemá nic. Každý den umírají tisíce lidí, aniž zaslechli slovo Boží, protože tihle křesťané se zarputile drží svých pozemských statků. Dávám jim šanci o tom přemýšlet.”

Klaus Torkildsen z Provozního centra regionu Oslo společnosti Telenor měl v podstatě pouze jeden životní cíl: Aby mu všichni dali pokoj. A protože měl silnou nadváhu, setrvale se potil a celkově byl morous, většinou se mu jeho přání plnilo. Při občas nezbytném styku s lidmi si zajišťoval co možná největší odstup. Proto sedával často o samotě zavřený v místnosti provozního oddělení s mnoha sálajícími stroji a chladícími větráky; jen málokdo, pokud vůbec někdo, věděl, co tam přesně dělá – tedy až na to, že je nepostradatelný. Potřeba odstupu byla možná také příčinou toho, že několik let praktikoval exhibicionismus, a tímto způsobem občas dokázal dosáhnout uspokojení s partnerkou vzdálenou pět až padesát metrů. Především chěl mít tedy Klaus Torkildsen klid. Tenhle týden už má toho otravování dost. … “Otcové většinou bývají poslední, kdo něco vědí,” odtušil Torkildsen, který o tom sám neměl ponětí, ovšem byl to ten typ znalostí, které si člověk může osvojit, jestliže chodí dost často do kina. nebo jestliže jako Klaus Torkildsen chodí do kina velice často.

Bjarne Moller, můj předchozí šéf, tvrdí, že takoví jako já si vždycky volí cestu největšího odporu. Může za to to, čemu se říká naše ‘prokletá povaha’. A proto vždycky nakonec zůstaneme sami. Nevím. Jsem rád sám. A možná se mi postupem času začala líbit i ta představa sebe samého coby osamělého člověka. … “Myslím, že aby člověk přežil, musí si najít nějakou svoji stránku, kterou bude mít rád. Někdo by řekl, že být sám je asociální a egoistické. Ale člověk je pak nezávislý a nestahuje s sebou ostatní, pokud právě míří dolů. Spousta lidí se bojí být sama. Jenže mě to osvobozovalo, posilovalo a dodávalo mi to nezranitelnosti.” … Tak jak říká doktor Stockmann z Ibsenova Nepřítele lidu: “Nejsilnější člověk na světě je ten, co stojí nejvíc sám.”

Ano. A já bych se na tvém místě taky bál. Nikdy jsem nedokázal pochopit, jak to že se ženy odvažují sdílet postel a dům s osobami, které je fyzicky naprosto převyšují. … Toho by se muži nikdy neodvážili.

“Copak jsi nečetl o výzkumech mezi adoptovanými dětmi? Ty, co ukazují, že děti, jejichž rodiči byli zločinci, ale které vyrůstaly v běžné rodině s ostatními dětmi a nevěděly, že jsou adoptované, mají mnohem větší šanci stát se kriminálníky než zbylé děti v rodině? A že tedy musí existovat nějaký zločinecký gen.” “Jo to jsem četl. Vzorce chování mohou být klidně dědičné. Jenže já věřím spíš v to, že jsme notorici, každý svým způsobem.” … “Myslím si, že cpeme všechno do jedné velké rovnice: touhu, strach, napětí, hrabivost… a tak všechno. A mozek je velice šikovný, skoro nikdy se v počítání nesplete, proto pokaždé dojde ke stejným odpovědím.”

“Všiml jste si toho malého kousku kosti, který mám na psacím stole? Koupil jsem si ho v Nagasaki. je to kopie zpopelněného malíčku Yoshita Yasudy, známého japonského velitele praporu. …. Japonci totiž své mrtvé obvykle zpopelňují, jenže v Barmě je museli pohřbívat, protože jich bylo příliš mnoho, a než zcela shoří jedno tělo, může to trvat až deset hodin. Místo toho tedy vždy odřízli mrtvému malíček, ten zpopelnili a poslali domů pozůstalým. Po rozhodující bitvě u Pegu na jaře 1943 byli Japonci donuceni k ústupu a museli se ukrýt v džungli. Velitel praporu Yoshito Yasuda žádal své nadřízené, aby mohli ještě téhož večera zaútočit a tak získat údy svých mrtvých. Jeho žádost byla zamítnuta, přesila byla příliš velká. Ještě ten večer s pláčem sděloval svým mužům v záři plamenů ohně majorovo rozhodnutí. Když však spatřil v jejich tvářích beznaděj, osušil si slzy, popadl bajonet, položil ruku na pařez, usekl si malíček a vhodil ho do ohně. Mužstvo zajásalo. Major se to doslechl a následujícího dne zaútočili Japonci s plnou silou.” … “jak to dopadlo?” zeptal se Harry. “S tím japonským protiútokem?” “Á, tohle.” Hagen se otočil a ušklíbl. “Byli rozdrceni.”

“Pochybnost je stínem víry. Jestliže vám chybí schopnost pochybovat, nemůžete být věřící. Je to jako s odvahou, vrchní komisaři. Jestliže postrádáte schopnost se bát, nemůžete být odvážný.”

“Nemůžeš dovolit, aby Jona Karlsena zabil. Co odpuštění? Není náhodou tohle vaše parketa?” … “A co se naší parkety týče, tak se pleteš,” zavolala zpoza dveří. “Nejde nám o odpuštění. naší parketou je totéž, co u všech ostatních. Jde nám o spasení, víš?”

Místo toho si vzpomněl na to, co mu jednou řekla v nemocnici matka. Že existuje jenom jedna větší prázdnota než život bez lásky, totiž život bez bolesti.

Přemýšlel o tom, co si počne se zbytkem svého života. A také o tom, jestli se člověk někdy dozví, zda v životě jednal správně.

“Takhle jste se odměňovali?” zeptal se Harry. “Hodinkami za tři miliony?” … “Jejich hodnota je stabilnější a jsou méně nápadné než drahá auta. Méně křiklavé než drahé umění, dají se snáz pašovat než hotovost a není potřeba je prát jako peníze.”

“Někdo říká, že se tolik zločinců dostává na svobodu proto, že právní systém je síť s velkými oky. Jenže to je naprosto špatná představa. Je to slabá síť s jemnými oky, do níž se chytají malé ryby, ale která se trhá, když se do ní vřítí ryby velké. Chtěli jsme být další sítí za touhle sítí, těmi, kdo dokážou zastavit žraloky. Nebyli mezi námi jenom policisté, nýbrž i soudci, politici a úředníci, kteří viděli, že naše společenská struktura, naše zákonodárství a právní systém nejsou připraveny na mezinárodní organizovaný zločin, který do naší země vstoupil s otevřením hranic. Policie neměla pravomoci, díky nimž by mohla hrát podle pravidel zločinců. Čekali jsme, zda se tomu přizpůsobí zákony, a zatím jsme operovali vskrytu.”

Cítil, jak se mu stahuje hrdlo. Myslel na něco, co Moller prohlásil posledně, když stáli na vrcholu tohoto kopce. Že je zvláštní pomyšlení, že šest minut od centra druhého největšího norského města můžou lidé zabloudit a zahynout. Jak se člověk může nacházet v tom, co považuje za centrum spravedlnosti, a pak najednou ztratit veškerý smysl pro spravedlnost a sám se stát tím, proti čemu bojuje?

“Hrdinu odlišují od zločince náhoda a detaily v okolnostech, tak to bylo vždycky. Čestnost je ctnost lenochů a lidí bez vizí. Bez zločinců a občanské neposlušnosti bychom ještě teď žili v prvobytně pospolné společnosti. Je to prosté, Harry, prohrál jsem. V něco jsem věřil, jenže jsem byl slepý, a když se mi zrak vrátil, bylo moje srdce zkorumpované. To se děje pořád.”

Zdroj: Jo Nesbo [1] – ‘Spasitel

Brno Patriot, Jogger, Biker, Reader, Scribbler, Avid Fan of Motorcycles, Science, Cosmology, UFO Phenomenon &  Apple's Stuff.

Posted in Books, eBook, Jo Nesbo, Quotes, Writers

Member of The Internet Defense League

Jiří Kuběna, básník
"Vždycky jsem cítil ponížení, že musím do nějakých obskurních rubrik psát: národnost česká, když jsem Moravan, ne Čech. Moje vlast je Morava a žádné Čechy, a už vůbec ne infámní, hrůzné, bohorouhačské Česko, ten obludný výplod našeho zdivočelého, prohnilého, nekonečně zkorumpovaného, nestoudného, každou sebemenší hodnotu okamžitě špinícího, rozkládajícího, relativizujícího liberalismu."
November 2012
M T W T F S S
« Oct   Dec »
 1234
567891011
12131415161718
19202122232425
2627282930  
Archives

Got anything to say? Don't hesitate. But my reaction is not legally enforceable...
GEE2ER at ICLOUD dot COM

Follow DIES DIEM DOCET #jasamprvni on WordPress.com
  • 142,625 hits @ this blog
%d bloggers like this: