Karel Hvížďala | Václav Bělohradský: Demokracie je překonaná forma vlády, Praha 2005 (2. část)

V jeho (pozn.: Carl Schmitt) pohledu je politika určena vztahem „přítel-nepřítel", který nelze nikdy definitivně vyhnat ani z našich životů, ani ze společnosti. Neoblomná nevyhnutelnost politiky znamená, že žádný problém nelze vyřešit bez boje mezi lidmi, bez vítězství jednoho životního projektu nad druhým.
…Západ se snaží uniknout politice tím, že se pokouší přenést spory mezi lidmi na nějakou neutrální půdu – lidských práv, vědeckosti, techniky, univerzální morálky – ale je to jen iluze, boj je nepotlačitelnou dimenzí společnosti.
…Radikální potřeby nelze uspokojit beze změny celé společnosti, a v tomto smyslu se média odpolitizovala, nehájí už naše „radikální potřeby". Jsou bavičská, protože v nich rychle ubývá dokumentů, v nichž obrazy utrpení jsou propojeny s obrazem celku společnosti – utrpení je stále více jen situací týkající se jednotlivců, a tedy pouhou „podívanou".

Jan Tesař (pozn.: …dva roky se jako nezaměstnaný zabýval studiem historie lidových soudů v Čechách… V roce 1966 vstoupil do KSČ, na jaře 1969 vystoupil z KSČ.) analyzoval v knize Mnichovský komplex [1] „praprokletí české politické kultury" – její divadelnost neboli pokušení nahradit politicko-etické národní sebevědomí masovým inscenováním emocí a citů na nějakém náměstí a v dějinách pak totálně selhat. Tesař ukazuje, že mnichovský mýtus „chtěli jsme bojovat, ale byli jsme zrazeni" nabízel od samého počátku skvělé alibi nejhorším vlastnostem novočeského národa, posvětil je. … Radikální básničky nahrazují bojovnost a zakrývají morální zradu.

Kulturně vyšší je v Evropě vše, co není orientováno na identifikaci publika s hrdinou příběhu-sdělení, ale na porozumění příběhu-sdělení. Historicky je zotročení mas spjato s imperativní orientací masové kultury na identifikaci s hrdinou; podmínkou emancipace mas je naopak orientace na porozumění.

Vezměme si italskou přítomnost v Iráku: nejdříve začala skromně. „Přišli jsme až po válce, v rámci usnesení OSN, nebojovali jsme…," říkalo se. Ale mašinerie identifikace s hrdiny v médiích nakonec úplně převládla: „Italští hrdinové brání demokracii v Iráku" je dnešní diskurz. Vojáci byli proměněni v hrdiny, s nimiž je povinné se identifikovat, je to "spektákl, který ubíjí v lidech energii nutnou k porozumění".

…třeba Bush chtěl demokracii vnutit celému světu! – která zní: „democracy claims to establish connections between citizens and policymakers", tedy že demokracie je navázání spojení mezi politiky a občany.

Odstrašujícím příkladem jsou „mainstreamové obrazy" z okupovaného Iráku skoro ve všech médiích v kterékoliv zemi. Byly zabity – podle amerických nezávislých odhadů – stovky tisíc civilistů. Kam se obrazy těch mrtvých ztratily?

Poučné je také mediální zpracování voleb v Iráku. Na rozkaz ajatolláhů šli šíité masově volit a získali tím rozhodující postavení v zemi. Konformistická média proměňují voliče v hrdiny, kteří navzdory nebezpečenství budují svým volebním lístkem demokracii. Propagandisté amerického unilateralismu dokonce vymysleli heslo „skuteční hrdinové odboje v Iráku jsou ti, kdo šli statečně volit". Mašinerie spektáklu, obsluhována a řízena novináři-ideology, má jediný cíl: masovou identifikaci s hrdinou! Ve skutečnosti jsou šíité nejfundamentálnější politickou silou v Iráku, mezi nimi a Íránem je stejný vztah jako mezi státem a národem.

Mohammed Raad popisuje svou zkušenost z volební místnosti takto: „Potravinový úředník, kterého samozřejmě osobně znám, si zapsal mé jméno a jména těch z mé rodiny, kteří byli volit. Teprve potom jsem dostal svůj hlasovací lístek a směl jsem odvolit. … Dva potravinoví úředníci, které znám, mi řekli, že naše potravinové příděly by nám mohly být odepřeny, pokud bychom nešli volit."


…řád každé společnosti je založen na tom, že „slušní lidé" nekladou určité otázky a že většina členů společnosti se chová jako "slušní lidé" a respektuje to. Lidé o těch zakázaných otázkách ovšem vědí, ty tvoří horizont, který patří k jejich identitě, každý z nich s nimi udělal nějakou zkušenost – třeba ve formě neslušných anekdot. Všichni vědí, že ty otázky mají smysl, ale nelze je položit beztrestně – jsou rozbíječské, nebezpečné pro přežití skupiny. Formulí „kritické vědomí" označujeme obyčejně náš vztah k horizontu nekladených otázek, naši schopnost jej nějak zapracovat do naší identity.
Kdo se identifikuje s hrdinou, žádné otázky neklade, uspokojuje se tím, že vidí svět očima svého hrdiny; jen kdo chce rozumět, klade rozbíječské otázky. A položit takové otázky je vždy politickým rozhodnutím, kterým se ustavuje ve společnosti či skupině „politické pole", protože odpovědi na otázky, které rámcují naši existenci, jako například „kdo jsme či kdo je náš nepřítel", přestávají být samozřejmé.


Rysem demokratické společnosti je třeba to, že téměř nic v její žité každodennosti není demokratické – jsou snad demokratické vztahy v zaměstnání, ve škole, v novinách, bankách, mezi dlužníky a věřiteli či mezi kapitálem a prací vůbec? Je možné demokratizovat „strukturu takové společnosti zevnitř, nebo její vnitřní nedemokratičnost už může být prolomena jen zvnějšku, radikální kritikou, či dokonce nějakou revolucí"?
Takové otázky není dobré klást. Kdo to nerespektuje, riskuje nálepku „levičák", „extremista" či rovnou „pomahač teroristů". Nabourávají totiž nejen obecně přijímané definice situací, ve kterých musíme jednat, ale i sám rámec, do kterého všechny ty definice musejí zapadat, aby byly uznány „slušnými lidmi" za legitimní.

Klíčem k politickým dějinám celého minulého století je proces, v němž se národní stát po druhé světové válce proměnil ve stát sociální, v jehož rámci se práva občanská a politická doplňují o práva sociální – proletariát se stává pevnou součástí občanského společenství. „Národní společenská smlouva" se stává pevným rámcem konfliktu mezi kapitálem a prací. Demokracie věku přechodu se zformovala v reakci na obě světové války a na ekonomickou krizi, vykrystalizovala kolem bojů za sociální práva občanů, která vyvažovala důsledky konkurence a rychlých změn, vnucených lidem trhem.

Vycházím z Marshallovy definice modernosti: století osmnácté je století práv občanských, století ústavy a omezené moci; století devatenácté je století práv politických, účasti na moci; a století dvacáté pak je stoletím práv sociálních, století reálné, nejen formální svobody občana. Demokratická levice vidí v tomto růstu práv – práva občanská se obohacují o práva politická a ta pak o práva sociální – pokrok a morální zdůvodnění nadřazenosti demokratického reformismu nad komunismem. Občan je v reformistickém demokratickém státě svobodný nejen formálně, ale i fakticky: podílí se na veřejných statcích, které stát vyprodukoval, může studovat, má lékařskou péči a je zajištěn v případě nezaměstnanosti. Levice vidí v tomto růstu práv jádro demokracie, pravice naopak vidí v nových právech ohrožení práv starých – práva sociální ohrožují v jejich očích práva politická a občanská. Pocit ohrožení vývojem je klíčem k výkladu „nepokoje pravicové mysli".

Především mizí národní buržoazie, třída, která byla nositelkou „národních hodnot", dávno všude v demokratických zemích zmizeli pánové Baťa, Havel, Preissové, Kolben, Ford a tak dále. Noví takoví pánové se už nemohou prosadit, na jejich místo nastoupil „Organizational Man", manažer a „odborníci na řízení lidských zdrojů". Politická moc se podřizuje tlaku v procesu globalizace rychle se formující nové třídy – anacionální hyperburžoazie, která má jediný strategický cíl: zrušit pakt mezi kapitálem a prací, na němž demokratické národní státy založily svou stabilitu, jako historicky překonané omezení tržní ekonomiky. Politika přestala být reprezentací identity národní či třídní a stala se hyperburžoazií, sponzorovaným potlačováním jakékoli identity a rozháněním jakéhokoli sociálního hnutí, které by bylo založeno na společné identitě.

Nejpevněji je (pozn.: Berlusconiho a Bushe) ale spojuje základní cíl jejich mocenské strategie: planetární útok na dělbu moci.

Cíle jeho (pozn.: Berlusconiho) vlády jsou všem jasné: omezování nezávislosti soudní moci, kontrola médií, propojení politiky a obchodu, identifikace levice s extremismem a demagogické snižování daní. Z obecného hlediska je nicméně nejdůležitější omezování samostatnosti soudců, podřizování moci soudní moci politické.
….
Berlusconi šel tak daleko, že hovořil o soudcích jako o komunistických podvratnících, jindy mluvil o akci „Čisté ruce" jako o občanské válce.

Dělba moci není jen jedním z institucionálních uspořádání demokratické společnosti. Je nejobecnějším rámcem každého institucionálního uspořádání vůbec v naší „civilizaci rozumu", jak se s pýchou předcházející pád říkávalo. Útoky proti instituci referenda v České republice a v EU vůbec jsou jedním z příznaků planetárního útoku na dělbu moci, o němž tu mluvíme.

Kdo je posedlý svými cíli, řítí se do záhuby tím, že je uskutečňuje za každou cenu; zkušenost, která vždy boří naše představy, ho nemůže opravit, její korigující energie ho nezasáhne.

Každá organizace směřuje vlastní setrvačností k autoreferencialitěnikdo „uvnitř" se už nechce domlouvat s těmi, kdo jsou „vně", chce mluvit jen s „insiders", kteří „tomu taky rozumějí", jsou kompetentní.

Vzpomínám si, že český novinář Ondřej Neff nazval výnos Nejvyššího soudu USA na obranu práv vězňů obviněných z terorismu „vítězstvím teroristů". Nikdy bych nevěřil, že kdo prošel zkušeností totalitarismu, mohl něco takového napsat. ODS je velmi „bushovsko-berlusconiovská", snaží se skrytě oslabit nezávislost nejen moci soudní, ale i Nejvyššího kontrolního úřadu a televize – to je ostatně její starý hit. Požadavky různých „reforem" tiskového zákona ukazují stejným směrem. Chybí-li vnějšek, zabřednost se stává dominantní silou ve společnosti, všechny moci zabředávají do svých kódů a klišé, do své „kompetentnosti", v jejímž jménu organizují bezmezné zhovadilosti jako třeba moučku z mrtvol pro přežvýkavce či geneticky manipulované potraviny [1, 2], o jejichž děsivém dopadu se jistě dovíme po letech, jako tomu bylo v případě „kompetentními" činiteli nejdříve velmi oslavované DDT [1, 2]. „Světoví kapacitové", abych použil výrazu Karla Poláčka, jsou největší hrozbou „civilizace rozumu". Havlovo „ptydepe", umělý jazyk byrokracie, je symbolem iracionality, do níž beznadějně zabředá každá struktura, která se odděluje od vnějšího světa, aby nekompetentní vnějšek nerušil její fungování.

V tomto bodě média totálně selhala a přispěla tím k prohloubení propasti mezi lobbováním za zájmy určitých kapitálových skupin a politikou, pojatou jako péče o veřejné statky.

Ekonomický růst ztratil smysl, protože je „zabředný", nezodpovídá se žádnému vnějšku, je v kompetenci ekonomů, kteří kreslí své křivky sponzorováni bankami a nadnárodními korporacemi. Ale ekonomický růst ohrožuje vše na naší planetě, od počasí, vody, měst, možnosti přežití lidstva jako živočišného druhu až po historický smysl naší lidské historie na Zemi. Dělba moci znamená dnes především možnost vzít ekonomům a vládám z rukou ničivou hračku růstu Růstu. Co je nám do jejich žvástů, voda, vzduch, země nejsou přece tržní statky, nejsou ani soukromým vlastnictvím, je to „náš životní svět", vnějšek jejich teorií, před kterým by měli vykazovat smysl svých přitroublých rovnic.
….
Jedna studentka mi řekla moudře: „Já necítím žádnou solidaritu s tím západním projektem, prostě v něm nechci žít."

Samozřejmě že postkomunistické nadšení z konzumismu, tento nejsměšnější rys současného Česka, nádherně zachycený v dokumentu Český sen, brzy vyprchá. Ostatně už vyprchává. Roste rychle počet lidí, kteří chápou, že kvalita jejich života neroste, ale klesá s ekonomickým růstem. Poptávka po solidární společnosti závratně roste v důsledku otřesu z globalizace.

Myslím, že demokracie je historicky překonaná forma vládnutí, i když mi trochu tuhne krev v žilách, když to říkám. Musíme ale zachránit jako její nejdůležitější dědictví „dělbu moci", ta je rámcem každého institucionálního uspořádání v západní civilizaci, nejen jedním z těch uspořádání, jak jsme řekli. Volby jsou šaškárna, Petra Buzková nám z plakátů slibovala přátelství a George W. Bush svobodu. Nemáme ani jedno, ani druhé. Vítězství ve volbách je jen naplavenina mediální břečky, kdo více investoval, má více naplavíno, co je nám do něj, ať si obsadí místa v administrativních radách a nepředstírá, že mu jde o něco víc. Kdyby si tam vlezli rovnou bez voleb, bylo by to pro nás všechny levnější.

Největší selhání postkomunistické kultury vůbec a médií zvláště vidím v tom, že šíří falešnou vulgátu, podle níž zvítězila po roce 1989 demokracie nad totalitarismem. To není pravda, byla to dvojčata, jedno záviselo na druhém. Konflikt kapitalismu a komunismu byl jen vedlejším produktem průmyslové modernosti. Byl „vnitřním" problémem jejího celkového uspořádání; komunismus nebyl vnějškem civilizace průmyslového růstu, ale jen jedním z vnitřních rozporů naší civilizace.

Lživá vulgáta o vítězném tažení demokratů proti nepřátelům svobody slouží jen k vytlačování skutečných problémů z veřejného prostoru. A těmi jsou ekologická krize, imperialistická zahraniční politika USA, proamerické lokajství postkomunistických zemí, krize EU a především třetí svět, různé holocausty, které jsme tam během studené války zorganizovali. To, že u nás disent této nemorální mystifikující vulgátě nevzdoroval, je velkým historickým selháním, které se pak naplno projevilo v podpoře, kterou bývalí disidenti dali tomu funkčnímu substitutu brežněvismu, kterým je bushismus. A také v jejich nedůstojné lhostejnosti k pošlapávání lidských práv Spojenými státy jak v Iráku, tak v Latinské Americe a na mnoha jiných místech planety.

Své selhání vidím hlavně v tom, že jsem dlouho tento vývoj neviděl. Myslel jsem, že liberální rozum se prosadí proti vulgátě vítězů. Věřil jsem, že zelená kritika našeho ekonomického systému se prosadí jaksi sama sebou, když už teď nemusíme zbrojit a bát se jeden druhého. Strašně jsem se mýlil. Teprve rozšiřování NATO mě definitivně přesvědčilo, že je konec všech nadějí. Přešel jsem tedy Jordán a stal se disidentem růstu Růstu.

Kapitalismus ovšem také „vládne proti přirozenosti", pokud tedy jsme schopni dát tomu slovu ještě nějaký smysl! To obrovské plýtvání přírodními zdroji, vynucená mobilita milionů lidí, obrovsky nákladná velkoměsta, jejichž ekologická stopa – spotřeba přírody ke své vlastní reprodukci – je závratně negativní. Vítězství nad komunismem nijak tuto nepřirozenost kapitalismu nezměnilo, je to jen jiná forma života proti přirozenosti.

Disidenti tak svým selháním významně přispěli k tomu, že možnosti, které nám konec studené války otevřel, jsme zcela promarnili.

Jsem stále více přesvědčen, že filozof Egon Bondy měl pravdu, když říkal, že mainstreamoví disidenti nebyli než „stínový establishment". Žvanění o zákazu komunistických symbolů a jiné výrazy postkomunistické hlouposti ve střední Evropě nejsou než způsoby jak zaškrtit „opravdové otázky", týkající se krize průmyslové modernosti. Ty ale lze dlouhodobě potlačit jen novým totalitarismem, jehož jsou Berlusconi a Bush předvojem.

Bez přátelství v tomto smyslu se rozum nemůže stát „dějinnou silou". Komunistická společnost zkrachovala. A to i přesto, že měla v některých ohledech pravdu. Zkrachovala, protože se nikdy nedokázala stát „přátelskou společností".

Václav Klaus má velkou zásluhu na tom, že vytlačil z české politiky moralizující pokrytectví, ty řeči o službě veřejnosti a národu, celý ten postobrozenecký cirkus laciných řečí o hodnotách, politiku kontaminovanou básničkami, že ukázal neoblomnou logiku stranické demokracie a že rozumnost je spjata s utilitarismem, ne s altruismem. Jeho radikálně decentralizované pojetí rozumu, smysl pro neřízenou společnost, to, že nechtěl měnit lidi, ale systém – to vše bylo v naší společnosti nové a velmi menšinové. Toto jsem opravdu podporoval, já tuto tradici sdílím.

Po roce 1995 se ODS hluboce proměnila, odešel Zieleniec a jiní přišli. Na můj vkus to byli lidé příliš jednostranní a příliš svázaní s utilitaristicky pěstovaným kultem Václava Klause. ODS se prudce začala přeměňovat v síť lobbujících koordinovaných skupin a tento vývoj byl překryt hodně ošoupaným pozlátkem „liberálních" frází.

Nemůžeme nalézt odpověď na zelenou kritiku naší civilizace bez změny způsobu, kterým si rozumíme „jako lidským bytostem". Bez solidarity nejen s lidmi, kteří trpí, ale se vším smrtelným na naší planetě. Bez biosolidarity. A biopolitiky. A tomuto novému kontextu už celý ten filozofický proud, který Václav Klaus zosobňuje, rozumět nechce. „Nejvíce hluchý je, kdo nechce slyšet," říká jedno italské přísloví. A já vždy chtěl slyšet!

Karel Hvížďala | Václav Bělohradský: Demokracie je překonaná forma vlády, Praha 2005 (2. část) @ akt

O programu

Brno Patriot, Jogger, Biker, Reader, Scribbler, Avid Fan of Motorcycles, Science, Cosmology, UFO Phenomenon & Apple's Stuff.

Zasláno do Capitalism, Communism, Crisis, Democracy, Economy, Elections, Environment, EU, Government, History, Human, Human Rights, Justice, Karel Hvížďala, Law, NATO, Order, Parliament, Politics, Poverty, President, Quotes, Socialism, Society, USA, Václav Bělohradský

Member of The Internet Defense League

Jiří Kuběna, básník
"Vždycky jsem cítil ponížení, že musím do nějakých obskurních rubrik psát: národnost česká, když jsem Moravan, ne Čech. Moje vlast je Morava a žádné Čechy, a už vůbec ne infámní, hrůzné, bohorouhačské Česko, ten obludný výplod našeho zdivočelého, prohnilého, nekonečně zkorumpovaného, nestoudného, každou sebemenší hodnotu okamžitě špinícího, rozkládajícího, relativizujícího liberalismu."
Archiv

Got anything to say? Don't hesitate. But my reaction is not legally enforceable...
GEE2ER at ICLOUD dot COM

Follow DIES DIEM DOCET #jasamprvni on WordPress.com
  • 142,669 hits @ this blog
%d bloggers like this: