Karel Hvížďala | Václav Bělohradský: Teď je dějinotvornou silou levice (1. část)

Sombart ukázal ve svých historických analýzách, že kapitalismus je jakási vzpoura lidí z periferií – cizinců, Židů, kacířů, prostě lidí na okraji pospolitostí a kast – proti uzavřeným společnostem privilegovaných, postaveným na nerovnosti.
Mimochodem z nedávného výzkumu Univerzity v Cambridgi vyplývá, že právě ve Skandinávii jsou lidé nejšťastnější, protože rozhodujícími faktory štěstí jsou důvěra ve státní správu, jistota práva a dobré mezilidské vztahy. Všechny tyto ctnosti jsou ctnosti buržoazní společnosti, na nich stojí úspěch Velké Británie nebo Holandska. Ve sporu s arbitrární mocí absolutistických monarchií nebo i plánující mocí komunistické říše jsou to ctnosti pokrokové, tedy levicové, ne konzervativní.

Globalizace mě donutila vzít liberalismus vážně, a to znamená vzít vážně třídní podmíněnost našich práv a svobod. To mě dnes staví na levici.

Na začátku devadesátých let, globalizace byla neurčitým předmětem beze jména, který se sice zřetelně rýsoval na horizontu, ale ne ve své současné zločinné podobě – zločinné ve smyslu nadvlády oligarchií, které nemusí hrát žádnou hru podle demokraticky dohodnutých pravidel, protože vždy mohou emigrovat tam, kde ještě pravidla nejsou, kde „politika ekonomiku ještě nedostihla".

Od poloviny devadesátých let i já považuji ekonomickou globalizaci kapitalismu v její převažující podobě za neslučitelnou s demokracií.

Dnes hledáme „civilizační statek" nebo „pravdu", která by rozvrátila univerzum ekonomického růstu – říkám mu, jak víš, růst Růstu. Bez rozbití tohoto univerza demokracie globalizaci nepřežije. A protože demokracie je jediný systém schopný generovat „pravdy" a tím i změny principů, na nichž historické světy lidí stojí, nepřežije ani naše civilizace. Toto je i jádro volby mezi systémem a demokracií. V mých očích Václav Klaus zosobňuje volbu opačnou, zvolil si obranu systému stranické demokracie a tržní ekonomiky proti demokracii jako prostředí, v němž vznikají pravdy.

Nejdramatičtější otázkou globalizace je nutnost definovat „prahy udržitelnosti" – sociální, kulturní, ekologické, snad i mravní – pro stále obludněji všežravý „růst Růstu".

Ano, vývoj v devadesátých letech zcela vyvrátil to, co na těch dvou stránkách (Myslet zeleň světa) říkám. Můj demokratický ideál je lib-lab, střídání liberálních a labouristických vlád, čililiberální demokracie versus sociální demokracie. Nejsem jako intelektuál loajální k jedné nebo druhé z těch vlád, ale k režimu jejich střídání!

Typ „lib" stanovuje pravidla, podle nichž se hraje, výsledky hry jsou legitimní, i když přinášejí rostoucí rozdíly mezi vítězi a poraženými; kdo hraje podle pravidel, má vždy právo na svou výhru. Naopak spravedlnost typu „lab" je něco jako mřížka, kterou přiložíme na společnost a vidíme, zda je či není „spravedlivá". Tou mřížkou je „rovnost", když se reálný stav společnosti od té mřížky odlišuje, rozdíly budou přistřiženy „podle spravedlnosti", i když výherci neporušili žádná pravidla.

„Neznám společnost, znám jen jedince," řekla paní Thatcherová. Je to samozřejmě hloupost, ale nutnost reagovat na tuto novou radikalitu donutila pól lab prohloubit svá historická východiska. Jedincem, individuem se člověk musel naučit být, v rodině, ve škole, ve společnosti, není to nic daného nebo přirozeného. Být jedincem je společenská role, kterou musíme přijmout a hrát, individualismus je ideologie, která má své dějiny, ne vždy byl člověk individuem.

Jedinec je v jádře člověk vědomý si svých dluhů, své odpovědnosti, protože k tomu byl drastickými prostředky vychován, donucen strašnými tresty a zastrašováním nejen v životě vezdejším, ale i onom. Celý ten mýtus „světa onoho" není než jedním z nástrojů, jak udělat z člověka jedince, individuum.

Vzpomínám si osobně, že to byli dělníci a odboráři, kteří nadávali ekologickým aktivistům, bojujícím za zastavení produkce v jedné výjimečně zamořující chemické firmě v Ligurii, dávali přednost zamoření a následné rakovině, protože ta chemička byla v jejich očích zárukou zaměstnanosti a prosperity městečka.

Jsem hluboce loajální k instituci střídání vlád po ose lib-lab. Hájím tento jednoduchý způsob správy věcí lidských: nezamýšlené důsledky rozhodování jedné vlády napraví opozice, která je pojmenuje a definuje ve svobodném (jsem pro neomezenou svobodu slova, jak víš) veřejném prostoru.

Nikdo neumí předvídat důsledky svých rozhodnutí, ale vytvořme společnost, jejíž instituce zaručují, že nezamýšlené důsledky našich akcí, naše omyly, budou účinně napraveny – svobodný veřejný prostor a dělba moci jsou ty nejdůležitější z nich. Lib-lab je režimem, který vychází z předpokladu, že ani moc, ani pravda nemají své předem dané místo ve společnosti, obě se mohou zformovat a začít působit kdekoli.

Dodejme, že libertariánský model, o kterém na těch několika řádcích hovořím, je dnes zcela a navždy definitivně překonaný, protože technologický pokrok a následná globalizace způsobily, že externality – to slovo označuje dopad našeho jednání na lidi, jejichž souhlas není nutný k tomu, aby to jednání bylo legální – nám přerostly přes hlavu. Dnes jsou externality terminální, globální a ireverzibilní. O ničem proto nelze už rozhodovat „libertariánsky", naopak je třeba rozhodovat solidárně na globálních sociálních fórech.

Levice, ne pravice, je dějinotvornou silou v této postmoderní fázi vývoje společnosti. Bylo tomu tak od osvícenství stále, pravice jen reaguje, klade odpor, a tím nutí „pokrokové síly", aby si „uvědomily své rozpory a meze".

Řešení ekologických problémů předpokládá, že informace svázaná s místem a časem našeho života zaplaví systém a získá v nich rozhodující relevanci. Co jiného znamená „zamoření životního prostředí" než to, že jsou ohrožena místa, v nichž můžeme žít? Ti, co rozhodují, ti žijí vždy „jinde", těm je to jedno, ti jsou tekutí a přetečou tam, kde se „jim" žije výhodněji.

Sociální stát je patologický, protože v sobě nese prokletí způsobu, jakým vznikl, začal s ním kníže Bismarck, je ve svém základě autoritativní. Vládnoucí oligarchie rozhodla o tom, že se bude starat o pracující lid, aby toho nechtěl příliš a nerušil její moc.

Osobně se domnívám, že sociální stát musí vystřídat „solidární společnost" – družstva, kolektivní akce, různé formy solidarity na úrovni města a kraje nebo i zaměstnaneckých a odborových organizací. Solidarita přece nejsou nějaké dávky a hádky o ně. Stát může zaručit pravidla solidarity, může být i garantem, ale ne vykonavatelem solidarity. Rozhodující musí být sebeorganizace pracujících.

Karel Hvížďala | Václav Bělohradský: Teď je dějinotvornou silou levice (1. část) @ akt

O programu

Brno Patriot, Jogger, Biker, Reader, Scribbler, Avid Fan of Motorcycles, Science, Cosmology, UFO Phenomenon & Apple's Stuff.

Zasláno do Environment, Ethics, History, Human Rights, Karel Hvížďala, Order, Philosophy, Politics, Quotes, Society, Václav Bělohradský

Member of The Internet Defense League

Jiří Kuběna, básník
"Vždycky jsem cítil ponížení, že musím do nějakých obskurních rubrik psát: národnost česká, když jsem Moravan, ne Čech. Moje vlast je Morava a žádné Čechy, a už vůbec ne infámní, hrůzné, bohorouhačské Česko, ten obludný výplod našeho zdivočelého, prohnilého, nekonečně zkorumpovaného, nestoudného, každou sebemenší hodnotu okamžitě špinícího, rozkládajícího, relativizujícího liberalismu."
Archiv

Got anything to say? Don't hesitate. But my reaction is not legally enforceable...
GEE2ER at ICLOUD dot COM

Follow DIES DIEM DOCET #jasamprvni on WordPress.com
  • 142,625 hits @ this blog
%d bloggers like this: