Žijeme v zeměkulní vesničce. Od nepaměti. Hranice nikdy nebyly dost široké, příkopy dost hluboké a ploty dost vysoké. Před pětadvaceti lety jsem se na vysokoškolské praxi v národním podniku vrátil od stroje do šatny a ještě jsem ani nevyndal solvinu a už mi strkali do ruky flašku slivovice, protože nejvrchnější sovětský komouš, a to třetí v posledních pár letech, vyrazil právě na cestu poslední. Po pouhém roce ve funkci. Byli jsme už tehdy osobně zainteresováni na události vzdálené tisíce kilometrů. Dnes si celá vesnice připomínala září 2001. Přihodili jsme si k tomu jako nechtěný bonus ještě jízdu na černém ledu.